Hostýn: Toto místo má nejen bohatou historii, ale vypráví se tu i řada zajímavých pověstí

Historie

Na vrcholu jsou patrné zbytky velkého prehistorického hradiště slezskoplatěnické kultury (1. tis. př. Kr.) a pozdně laténské stradonické kultury keltské (1. století př. Kr.), znovu zřejmě užívaného Slovany ve střední době hradištní (9. – 10. stol.). Vrchol obepínají mohutné valy. Hostýn byl zřejmě důležitý jako strategický bod, kteří střežil trasu dálkového obchodu procházejícího Moravskou branou.

Známá je pověst, že se na tomto místě ukrývali lidé při velkém nájezdu Tatarů roku 1241. Trpěli nedostatkem vody, proto se modlili k Panně Marii. Nato zde vytryskl pramen a mohutná bouře donutila Tatary k ústupu. Je to krásná tradiční pověst, žádné doklady podobné události ale neexistují.

Zřejmě již v pozdním středověku byla na vrcholu postavena kaple Panny Marie a vydržela až do roku 1658. V roce 1567 je poprvé zmiňován Hostýn jako poutní místo.

V letech 1721 – 1748 tu byl postaven barokní poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Po požáru roku 1769 byl chrám obnoven a v letech 1841 – 1845 rekonstruován. Roku 1887 zde byl dobudován jezuitský klášter a i dnes je toto poutní místo spravováno jezuity. Dále byla přistavěna kaple sv. Jana Sarkandera a hotel pro poutníky. Jižní úbočí obepíná křížová cesta od Dušana Jurkoviče.

Celkem 250 schodů vede od chrámu k Vodní kapli. Chrám má centrální dispozici elipsovitého tvaru, úžasná je mohutná kupole, vysoká 23,75 m. Na hlavním oltáři je socha hostýnské Madony s Ježíškem a výjevem poražení Tatarů v roce 1241. Zajímavostí je mozaikový obraz Panny Marie z roku 1912 nad hlavním vstupem chrámu. Skládá se z 250 tisíc kamínků.

Pod vrcholem se nachází pramen, podle tradice zázračně uzdravující. U něj stojí kaple z roku 1700.

Pověst

Před dávnými časy sloužil ve vesnici Rusavě u sedláka jakýsi Vněslav, osiřelé a opuštěné dítě. Tehdy to takové děti neměly lehké, místo soucitu a vlídného slova se jim dostávalo odstrkování – a ostatně sedlák se selkou mu za těžkou dřinu nedávali ani pořádně najíst.

Aby jej hospodář neměl na očích, posílal ho pást ovce a poručil, aby se s nimi nevracel dřív, než se setmí. Takto nejenže nemilován, ale dokonce nenáviděn, trávil Vněslav dny, a hořce plakával u kostelíčka Panny Marie na Hostýně. Tehdy pod kostelem rostla planá hruška. Když jednoho dne začalo pršet, šel se tam chlapec alespoň schovat.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním malý mužíček. Utěšoval chlapce, aniž by prozradil, kdo je – řekl jen tolik, že jeho královna má chlapce ráda, a že mužíčkovi poručila, aby Vněslavovi vzkázal, že jej čeká lepší budoucnost. Vněslav se rozhlížel, nikde však neviděl trůn s královnou, jak mu to malý mužíček popisoval.

Nakonec dostal slib, že ho k ní dovede, ale že chlapec jaktěživa nesmí nikomu říct, co v oněch místech uvidí a uslyší. Když to Vněslav slíbil, země se rozestoupila a oba scházeli po skleněných schodech do podzemí. Na trůně tam skutečně seděla královna, obklopená zlatem. Na rozloučenou mu dali lesklý proutek na ovce. Zpáteční cestou potkal chlapce obchodník a nabídl mu za proutek nemalou sumu. Tato situace se několikrát opakovala, Vněslav nikdy neprozradil, odkud drahé proutky má.

Když však chlapec už nechtěl drahé proutky prodávat, svěřil se mu obchodník, že je to ryzí zlato, a že budou tedy obchodovat napolovic a z Vněslava se stane bohatý člověk. To se stalo, ale čím měli oba víc, tím měli míň – takové už je prokletí peněz – a Vněslav nakonec zdroj zlata obchodníkovi prozradil. Ten ho doprovodil ke vchodu do podzemí a vybavil pytlem na zlato.

Čekal velmi, velmi dlouho, Vněslav se ale nevracel. Za to, že porušil slib, se už mezi živé nevrátil.

Kolem Hostýna se ostatní vypráví velká řada pověstí.

Témata článku

Doporučujeme