Sázavský klášter: Jedná se o výjimečnou památku, na její stavbě se podle legendy podíleli i zkrocení čerti

Jak Prokop začal budovat klášter

Žil tedy v jeskyni, setkával se pouze s lesními zvířaty, která si ochočil nebo prý s čerty, které zkrotil. Zkrotil je natolik, že mu museli pomáhat – vykácet les, vyrovnat terén a od roku 1032 budovat klášter Sázava.

Jednoho dne, když Prokop tesal klášterní práh, se přiřítil na koni kníže Oldřich (1012 – 1034), který pronásledoval jelena. Jelen se však schoval za Prokopa. Traduje se, že Prokop nabídl knížeti vodu z Prokopovy studánky, kterou změnil ve víno, a také se zmínil o tom, že buduje klášter (o čertech raději pomlčel). Oldřich byl nadšen a slíbil finanční výpomoc. Prokop byl v přízni také Oldřichova nástupce Břetislava I. (1034 – 1055) – došlo dokonce k tomu, že za jeho vlády přijal funkci opata.

Je to výjimečná stavba

Dostáváme se ke zvláštnostem či výjimečnostem kláštera, které jsou v zásadě dvě. Jednak tento klášter jako jediný u nás měl sloužit řeholníkům slovanského bohoslužebného obřadu – používali jako církevní jazyk tedy nikoliv latinu, ale staroslověnštinu.

Prokop se stal knížecím zpovědníkem, pak, jak již víme, opatem, a vedl klášter dvacet let. Konal také zázraky a zemřel roku 1053; roku 1204 se stal čtvrtým českým světcem, a to po kněžně Ludmile, knížeti Václavovi a biskupu Vojtěchovi.

Nyní druhý důvod k výjimečnosti budovy: klášter se stal prvním zčásti soukromým klášterem. Prokopova rodina v něm měla podíl, jako důkaz můžeme považovat to, že po jeho smrti se stal opatem synovec Vít a pak syn Jimram.

Nahlédněme do další historie kláštera

Koncem 11. století byl na Sázavě opatem Božetěch (zemřel po roce 1096), označovaný za prvního známého českého malíře, řezbáře, sochaře a stavitele. Mniši tu v klášteře vytvořili i významná díla staroslověnské literatury, která byla bohužel zničena nebo se ztratila – výjimkou byla jediná dochovaná písemná památka, šestnáct listů rukopisu, který obsahoval některé texty evangelií psané cyrilicí, a to prý samotným Prokopem. Karel IV. pak daroval rukopis pražskému emauzskému klášteru, kde k němu jeden z mnichů připsal 31 listů psaných hlaholicí. Desky rukopisu byly bohatě vykládány zlatem, drahokamy a svatými ostatky. (Právě proto zde rukopis nezůstal a o jeho osudu si ještě povíme).

Nastal konec slovanské liturgie

Nejslavnější období Sázavského kláštera ukončil roku 1096 kníže Břetislav II., který mnichy vyhnal a nahradil je latinskými benediktiny z Břevnova. Co se stalo se staroslověnskou liturgií? Karel IV. roku 1347 položil v Praze základní kámen ke kostelu zasvěcenému patronům českého národa – svatému Cyrilu, Metodějovi, Vojtěchu a Prokopovi – kostel zvaný Na Slovanech či Emauzy. Přibyl k němu klášter. Mniši se snažili svoji liturgii zachovat, ale jednak byla ta latinská již příliš vžitá, a jednak roku 1419 husité klášter vydrancovali a mniši museli prchnout. Tím slovanská liturgie v Čechách zanikla.

Jak to tedy dopadlo s rukopisem?

Vraťme se ovšem k cennému rukopisu (16 listů od sv. Prokopa a 31 listů od mnichů z Emauz) – roku 1574 se stal, zřejmě především kvůli deskám, majetkem lotrinského kardinála, který jej daroval svatostánku v Remeši, kde na něj od té doby skládali francouzští králové korunovační přísahu. To, že kniha byla psána slovanským jazykem, poznal prý jako první ruský car Petr Veliký (1689 – 1725), který si ji prohlížel ve Francii.

Témata článku

Doporučujeme