Ve staré městské uličce se prý duchové proháněli jako doma, jejich úmysly ale podle všeho nebyly nepřátelské

Ulička bývala pochmurným místem

Bylo to ovšem vždy pochmurné místo, zejména za vypuknutí epidemie moru. Po zvláště silné vlně epidemie v 16. století městská rada uličku natrvalo uzavřela – nebo alespoň takový byl záměr. Nadále zůstávala působištěm těch, kdo prý měli v Edinburghu spojení se silami temnot. Tak se to povídalo.

Čas plynul a v roce 1685 byla ve městě nouze o bydlení. Lidé potřebovali bydlet pod ochranou městských zdí, a tak byla ulička Mary Kingové znovu otevřena a obydlena.

Rodina právníka byla varována

Pan Thomas Coltheart, ctihodný právník z Musselburghu, a jeho žena se přestěhovali z dolní části města do pěknějšího domu právě v uličce Mary Kingové. Sousedé sice varovali jejich služku, že v domě straší, ale Coltheartovi tomu zřejmě nevěnovali pozornost. Služka brzy po nastěhování ale odešla ze zaměstnání i z domu – a nechala pána a paní, aby si sami poradili s ďáblem a jeho pochopy.

Jednoho odpoledne seděla paní Coltheartová u lůžka svého muže. Onoho nedělního odpoledne ulehl s lehkou nevolností. Předčítala mu z bible, zatímco on odpočíval, když najednou cítila, že se něco děje vlevo od ní. Rozhlédla se a ke svému zděšení uviděla uťatou hlavu. Vznášela se ve vzduchu a patřila starci s šedivou bradou. Jeho oči se vpíjely do jejích. Při takovém pohledu vykřikla a upadla do bezvědomí.

Když o tom později vyprávěla manželovi, snažil se ji zviklat v její pomýlenosti a večer toho dne uplynul už bez problémů. Jenže v noci, nedlouho potom, co ulehli, uviděl pan Coltheart ve světle ohně z krbu stejný přízrak, který na něj zíral strašidelnýma očima. Vstal z postele, zapálil svíci a začal se modlit. Bohužel to nemělo žádný účinek.

Strašidel se postupně vyrojilo hned několik

Asi po hodině se k tomuto přízraku bez těla přidalo ještě dítě, rovněž se vznášející ve vzduchu. Natahovalo holou ručku, která přes všechno zaříkávání a modlitby nejenomže nezmizela, ale s umíněností trvala na tom, aby jí pan Coltheart potřásl.

Chudák pan Coltheart nakonec toho přátelského, ale nevítaného vetřelce oslovil a zavázal se, že se vynasnaží ze všech sil napravit jakoukoliv křivdu, kterou zjevení v domě utrpělo, pokud zmizí – ale všechno bylo marné.

Ten šotek si určitě myslel, že vetřelci jsou naopak noví majitelé onoho domu. Duchové se tam i nadále chovali jako doma. Koneckonců se zdálo, že jsou docela neškodní. Jejich úmysly nebyly nepřátelské. Nechtěli nic jiného, než aby se mohli prohánět domem.

Čas plynul. Ta podivná strašidelná společnost se i nadále objevovala v hluboké noci a k dětské ručce se přidal přízrak psa. Vyskočil na židli a stočil se do klubíčka. Pak se objevil i přízrak kočky a po ní brzy následovala další, ještě podivnější stvoření, až se jimi podlaha doslova hemžila, takže místo pro manžele bylo jen na lůžku. Kromě toho, zatímco se stále modlili, slyšeli strašlivé, hlasité sténání, jako by umíral muž. Pak ale všechny přízraky zmizely.

Pan Coltheart se nebál, nakonec se sám zjevil příteli

Thomas Coltheart nebyl žádný zbabělec a zůstal prý v tom domě až do své smrti. Ale v okamžiku, kdy vydechl naposledy, se stalo cosi podivuhodného. Byl právním zástupcem a dobrým přítelem jednoho muže, který žil v Tranentu – deset mil od Edinburghu. Toho a jeho ženu vzbudila ze spaní chůva jejich dětí, která tvrdila, že se pokojem pohybuje cosi jako oblak.

Ten muž vyskočil z lůžka a chopil se meče. V tom okamžiku oblak nabral podobu člověka. Poznal v něm Thomase.

Okamžitě se oblékl a spěšně odjel do Edinburghu, aby zjistil příčinu této podivné příhody. Když dorazil do uličky Mary Kingové, našel tam plačící paní Coltheartovou, jejíž muž před hodinou skonal.

Témata článku

Doporučujeme