Zámek Dřevohostice býval sídlem významných šlechticů, ve 20. století jej ale používalo místní JZD

Historie zámku byla velmi pestrá, často měnil majitele

Zámek řadíme k nejvýznamnějším památkám moravské renesance. Vystřídal několik majitelů, delší dobu bylo panství vlastnictvím Žerotínů, a to v letech 1480 – 1566. Poté se opět vystřídalo několik majitelů, ale Žerotínové se sem vrátili. V roce 1590 panství koupil významný politik Karel starší ze Žerotína. A právě on roku 1595 zahájil přestavbu zámku na renesanční sídlo. Je pravdou, že si Karel Dřevohostice oblíbil, přesto byl nucen ve finanční tísni panství prodat v roce 1614. Nový majitel, Jan starší Skrbenský z Hřístě byl jako evangelík účastníkem stavovského povstání a majetek mu byl tudíž zkonfiskován.

O sídlo se zajímal Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic a skutečně panství získal v roce 1622. Ovšem kvůli velké vzdálenosti moravských statků od centra lobkovických dominií v Čechách se Zdeňkův syn Václav Eusebius Popel majetků na Moravě vzdal.

Posléze se na panství a zámku vystřídalo několik majitelů. Od roku 1864 byla majitelkou panství Leonie Čejková, provdaná za barona Filipa Skrbenského. Jejich syn Lev Skrbenský z Hříště, pozdější kardinál, strávil na dřevohostickém panství část dětství. Leonie prodala v roce 1897 zámek i s pozemky dřevohostické obci za 225 tisíc zlatých.

Roku 1902 tu byl založen ústav pro mravně narušenou mládež, který tu zůstal až do roku 1919. V roce 1920 zde byla otevřena újezdní měšťanská škola a až do roku 1961 byl zámek používán místním jZD. Pak zámek převzal Okresní ústav sociálních služeb Přerov, který budovu využíval do roku 2002.  Dnes budova slouží jako kulturní centrum.

Rozšířená je pověst o komtesce Muzice

Mezi mnoha pány, které zámek pamatuje, byl i zámožný šlechtic, který měl dceru, známou v širokém okolí. Na její jméno si pověst nepamatuje, protože jí všichni říkali komteska Muzika. Proč? Žádná muzika se totiž bez ní neobešla, tancovala jako divoženka, děvčatům přebírala chlapce, troufla si i na ty ženaté. U místních lidí příliš oblíbená nebyla.

Většina místních žen proto zajásala, když vešlo ve známost, že se komteska bude vdávat. I její otec byl spokojen, že jí našel ženicha a věčným tancovačkám bude konec. Nastal tedy svatební den. Komteska však přijížděla ke kostelu, kde čekal ženich právě v době, kdy tudy projížděli cikánští kočovníci, hrající na housle. Jak je komteska slyšela, už ji nohy neposlouchaly a musela běžet tancovat. Než se však stačila v kole dvakrát obrátit, rozezněl z kostelní věže zvon – a dívce vyrašily na bradě vousy, které rychle rostly.

Dav, který se seběhl kolem cikánského vozu, strnul hrůzou, pak však lidé začali provolávat, že se z jejich paní stala čarodějnice. Vyvlekli ji ven a na místě jejího posledního tance ji zaživa přibili hřeby na kmen stromu.

Cikánští muzikanti to sledovali zpovzdálí, smutně přiložili housle pod bradu, že zahrají chuděře aspoň na poslední cestě. Při prvních tónech však začala komteska vyhazovat nohama jako živá, proto raději rychle zmizeli. Její otec velmi truchlil, dal tedy vymalovat obrázky, na nichž byla zachycena mrtvá komteska Muzika – ty dal rozmístit do všech kapliček na celém panství, aby aspoň tak dopřál dceři trochu posmrtného klidu.

Témata článku

Doporučujeme