Kdysi prosperující přístav, dnes město duchů. Francouzský Ault mizí před očima

Město, které se rodilo z naděje

Všechno přitom začalo slibně. Roku 1206 se vesnice Ault stala natolik významnou, že získala status města. Jeho správce, šlechtic Thomas de Saint-Valéry, o osm let později padl v bitvě u Bouvines, ale město dál prosperovalo. Díky rybářskému přístavu rostlo bohatství i význam Aultu, a v 15. století už šlo o známé a prosperující místo.

Když moře udeřilo                             

Jenže žádná lidská snaha nebyla silnější než moře. Roku 1579 spodní část města i přístav zmizely pod vlnami – a začal nekonečný boj s živly. Dvě století poté to vypadalo, že Ault znovu vítězí: znovu se rozrostl, přístav živil šest set rybářů a počet obyvatel dosáhl pěti tisíc. Ale moře neodpouští.

Pobřeží mizí před očima

Během sta let ustoupil pobřežní pás o více než sto metrů. Hráze brala voda, domy mizely v přílivech. V 19. století rybáři svůj boj vzdali a odešli do bezpečnějších přístavů Le Tréport, Le Hourdel či Saint-Valéry.

Victor Hugo, který město navštívil, popsal své pohnutí v dopise: střechy domů mu připomínaly vyděšené hejno ptáků, které se choulí před větrem. Ault se podle něj bránil, jak mohl – ale útesy odpadávaly celé. Už tehdy prý visela existence části města na vlásku.

Noví obyvatelé udělali stejné chyby

Když se populace zmenšila na třetinu, mnozí se přestěhovali do údolí a začali se živit zámečnictvím – tedy oborem, který mořské rozmary neohrožují. Pobřeží se však nezastavilo v přeměně. Do Aultu zamířili Pařížané okouzlení módou mořských koupelí. Parcely se prodávaly jako na běžícím pásu a stavělo se na písku – doslova i přeneseně.

Podél pláže, na zbytku původního pobřeží, vyrostly honosné vily. Další se odvážně tyčily na „živoucím útesu“, který se později ukázal být až příliš živý.

Město duchů, které se tyčí nad propastí

Ty nejopovážlivější domy už neexistují. Jedny pohltilo moře, druhé se zřítily do prázdna, když se útes rozpadl. Město se dnes zoufale snaží zachránit alespoň zbytek: kolem své „terasy nad mořem“, jak ji místní nazývají, staví betonové zábrany.

Zámečnictví tu stále žije, ale čtvrti podél převisu připomínají město duchů. Fasády domů jsou šedé a ztracené – jako by věděly, že jim není pomoci. Kdo by taky mohl porazit soupeře, který si rok co rok ukrojí další tři metry skály?

 

Témata článku

Doporučujeme