Legenda o jezerní víle z Lešné: Za zrazenou lásku se krutě pomstila

Jak jezerní víla zachránila Dětřichovi život

Zdejší pán, Dětřich Lešenský, prý za jasných nocí často slýchával u jezera zpěv, ženský hlas, který mu zněl opravdu líbezně. Když se ale přiblížil k jezeru, jezerní panna se ihned potopila a vynořila se opět až na druhém břehu. Uchýlil se proto k plavbě na loďce, protože se rozhodl krásný přízrak polapit. Panna však vždy zmizela pod hladinou. Dětřich si nedal pokoj, když ale opět jednou pořádal hon na jezerní pannu, uklouzla mu v loďce noha a spadl do jezera. Na břeh se dokázal dostat pouze s její pomocí, jinak by možná živý nevyvázl.

Je jasné, že ke krásné panně zahořel vášní – a sliboval modré z nebe a nehynoucí lásku. Jezerní víle se líbil, začali se tedy scházet, hlavně když měsíc stál v úplňku – a víla Dětřichovi zpívala. Slíbila mu také, že jej navštíví, ovšemže oblečená, na jeho tvrzi – pod podmínkou, že nikdo nebude pátrat po tom, odkud pochází.

Návštěva skutečně proběhla

Za jedné jasné noci skutečně přijela, dokonce na koni a v doprovodu malého zbrojnoše. Na tvrzi byla přijata s úctou a přijala pohostinství. Když však opět opustila tvrz, Dětřichův bratr Záviš vyslovil podezření, jestli ona dáma není vodní víla. Lem jejích šatů prý jako by byl z vody a zbrojnoš vypadal jako ryba – ostatně na žádnou otázku neodpověděl, jen šeptal. Už odmala prý ostatně Záviš slýchal o víle přebývající v lešenské studni.

Objevila se nová láska

Když se k Závišovi přidal ještě starý zámecký hejtman, podařilo se jim poněkud Dětřicha v jeho lásce zviklat. Časem on sám ostatně zapomněl na všechno, co jezerní panně nasliboval. Zalíbila se mu totiž jiná – byla to krásná Hildegunda, prý pocházející ze zámku v Říkovicích. Její otec nebyl proti a chystala se svatba.

Bratr Záviš náhle onemocněl a zemřel, proto se svatba jednou musela odložit, pak se však konala a byla velkolepá. Po čtyři dny se jedlo, pilo a tancovalo.

Pomsta byla krutá

Nevěsta, kterou zmohl tanec, odešla na chvíli od svatebního veselí, odpočinout si a nabrat síly. To stačilo víle, aby se k ní přikradla a věnovala jí překrásné perly – prý svatební dar. Hildegunda měla z perel radost. Neznala vílu a pokládala ji za dívku z příbuzenstva ženicha.

Vrátila se ke svatebčanům, zrovna když starý hejtman z Lešné vyprávěl, že právě viděl vílu, kterou už delší čas slýchá u jezera ne zpívat, ale naříkat.

Rázem bylo jaksi po náladě. A když se Hildegunda další den vzbudila vedle svého chotě, zjistila, že je mrtev. Tak se víla pomstila za zrazené sliby.

Témata článku

Doporučujeme