Jaká byla historie hradu
„Řeka Ohře na svém horním toku naráží na skálu, jež koryto jejích vod láme tak, jako se paže lomí v lokti, chce-li někoho obejmout. Protože v blízkosti odedávna vedla obchodní cesta, bylo takové místo ideální pro postavení strážního hradiště, které vybudovali Slované a pojmenovali ho Loket. Možná že to bylo už v 9. století, ale pokud jde o pojmenování, spíše k tomu došlo později, kdy tu již stálo hradiště.“ Takto květnatě popisuje vznik jména hradu Josef Pavel ve svých Pověstech českých hradů a zámků.
V první pol. 13. století za Václava I. bylo hradiště každopádně přestavěno na hrad. Jan Lucemburský zde umístil manželku Elišku Přemyslovnu se synkem – pozdější Karel IV. – ten odtud také později řídil výstavbu osady kolem teplých pramenů – Karlovy Vary. Jeho syn Václav IV. Loket zvolil za hlavní sídlo v malé válce s Ruprechtem Falckým o titul římského císaře a hlavně zahájil velkou přestavbu hradu.
Hrad byl tedy velmi významným sídlem. V 15. století jej zastavil král Zikmund Lucemburský svému kancléři Kašparu Šlikovi. Šlikové tu vládli více než 100 let a hrad byl přestavěn tak, aby byl také pohodlným bydlením (rozvod vody ze studně byl po celém areálu!). Po rodině Šliků se v 60. letech 16. století dostal do rukou pánů z Plavna, ti však nebyli dobří hospodáři a hrad se dostal do správy města, a to až do současnosti. Po třicetileté válce byl velmi poničen, na konci 18. století až do století dvacátého se z něj stalo státní vězení.
Hrad byl krátce po roce 1989 zpřístupněn veřejnosti. Zajímavá a známá je expozice porcelánu, muzeum zbraní a expozice prostorů bývalé věznice, kde je i autentická výstava útrpného práva.
Známá je pověst o zlém markraběti
Známý velký kámen z hradu je částí vůbec nejstaršího známého meteoritu na světě, který dopadl na nádvoří Lokte roku 1422. Byl to dopad více než 100 kg vážícího rozžhaveného zbytku meteoritu – tato událost samozřejmě nezůstala nepovšimnuta po celé zemi. Kámen byl rozbit, aby odhalil tajemství alchymistům a jiným mudrcům, ale neodhalil je. Dnes je tedy rozdělen na více částí, jedna je kupříkladu i v Národním muzeu v Praze. Váže se k němu pochopitelně řada pověstí – a my si povíme tu nejznámější.
V 15. století žil na hradě markrabě Vohburgský, který byl mocným a bohatým pánem, ale také bezcitným a krutým. Sužoval lid, jak jen mohl, kdo nic neměl, aby zaplatil daně, skončil v temné kobce. Slitování neměl s nikým.
Nedaleko hradu žila vdova se třemi dětmi. Zemřel jí manžel, byla nemocná a zbyly jí jen oči pro pláč. Nemohla děti sama uživit a rozhodla se vypravit za purkrabím, aby se nad ní slitoval a ušetřil ji velkých daní. Když přišla na hrad, viděla již zástup podobně prosících. Když někdo obzvláště silně prosil o smilování, drábové ho odvedli do vězení. Vdova prý vykřikla: „Máš, markrabě, srdce z kamene, kéž bys také celý zkameněl!“ Tu se k úžasu všech z nebe ozvala ohlušující rána, pak se zatmělo, všude byl prach a oheň. Když se rozplynul dým, hrabě již na ochozu nestál, ale na nádvoří byl velký kámen. Lidé byli zděšeni, ale spěchali do kostela poděkovat Bohu, že je zbavil takového pána.
Mohlo by vás zajímat

