Zřícenina hradu Lichnice: Pověst o kruté panně Miladě nám může připomenout jednu českou pohádku – tam ovšem vše dobře dopadlo

Historie

Na místě nazývaném Světlice si prý Smil Světlický, přítel Přemysla Otakara I., postavil hradiště. V polovině 13. století tu jeho vnuk, také Smil, vybudoval kamenný hrad a podle tehdejší módy jej nazval Lichtenburk. Postupem doby bylo jméno počeštěno na Lichnici – ta byla často zastavována a roku 1333 ji získal Jan Lucemburský. Za Karla IV. byla zařazena do korunního majetku, který neměl být dáván do zástavy.

Hrad byl zřejmě uvnitř celkem pohodlný, protože byl určen jako vdovské sídlo pro dvě královny – Žofii, manželku Václava IV., a Johanku z Rožmitálu, manželku Jiřího z Poděbrad.

V roce 1490 hrad získal Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Ten dal stavbu opravit a postavit dokonce novou obytnou budovu. Hůře bylo v 17. století. Roku 1610 hrad vyhořel. Majitelé (tehdy Robmhápové ze Suché) hrad opustili. V polovině 18. století jej koupili Millesimové do ronovského panství, roku 1800 byla Lichnice převedena Nadaci pro zchudlé šlechtičny a až roku 1907 byla, vlastně na poslední chvíli, opravena vstupní brána a okrouhlá hradní věž. Větší záchranné práce započaly v roce 1933, kdy se Lichnice stala majetkem Klubu českých turistů.

Od roku 1989 byly na hradě prováděny opravy hnutím Brontosaurus a Ekocentrem Pardubice, v roce 2017 byla ve zbytku severní věže postavena ocelová rozhledna.

Pověst o kruté panně Miladě

Podle pověsti prý kdysi sídlil na hradě Lichnici šlechtic Čestmír z Lichtenburka, který si velmi přál mít syna. Narodila se ale dcera a manželka při porodu zemřela. Dcerku Miladu vychovával sám, ale vlastně jako chlapce. Jezdila na koni jako muž, uměla bojovat s mečem i kopím i střílet z kuše. Byla šikovná, ale při takovéto výchově jaksi zhrubla.

Když se začal její otec poohlížet po vhodném ženichovi, bránila se tomu, a když nic nepomáhalo, dala si alespoň podmínku, aby byl ženich lepším jezdcem než ona. Přikázala, že případný nápadník musí vyjet v plné zbroji na úzký skalní výběžek nad hlubokou roklí, a navíc se tam třikrát otočit. Domyslela si, že v tak hrozné zkoušce nemůže nikdo obstát.

Milada byla ovšem prý velmi krásná, a tak se přece jen na Lichnici sjeli urození rytíři. Všichni však skončili v rokli – šest mladých životů bylo zmařeno z Miladina rozmaru. Její otec se trápil tím vědomím a brzy zemřel.

Další nápadníci se nehrnuli, až jednou se ohlásil hrabě Jan, který se vrátil z výpravy do Svaté země. I on však skončil na dně rokle. Několik dní nato se ohlásil osmý nápadník. Tento se Miladě velmi líbil. Byl tajemný, ani se nepředstavil, neboť podotkl, že představit se může, až vykoná zkoušku.

Milada bojovala sama se sebou. Ráda by smrtící zkoušku odvolala, ale to nebylo tak jednoduché, vždyť sedm rytířů kvůli tomu zahynulo. Nakonec dala pokyn, aby se rytíř rozjel.

Ale – oním neznámým byl hrabě Dětřich, mladší bratr předchozího hraběte Jana. Nechal podkovat kopyta svého koně diamanty, aby mu neklouzala po skále. Ve zkoušce tedy ke všeobecnému údivu obstál. Pak však sňal kuši z ramen a přiznal, kým je. Než se Milada vzpamatovala, zasáhla ji střela přímo do srdce. Malinko to připomíná pohádku Třetí rytíř, nemyslíte? Tam ale vše dopadlo dobře.

Hrabě Dětřich se prý později připojil ke křížové výpravě do Svaté země a padl v boji. Hůře bylo s duší Milady. Noc co noc bloudí troskami hradu a kvílí a teskní nad osudem svým i sedmi mrtvých rytířů.

 

Témata článku

Doporučujeme