Existují lidé, jejichž těla nepodlehla rozkladu – jaká zvláštní síla to způsobila?

Neporušená těla svatých vzbuzují údiv

I když se to zdá nepravděpodobné, (a není v silách vědy tuto záhadu vysvětlit), některá lidská těla zůstávají ještě dlouho po pohřbu v perfektním stavu. Tento jev není omezen pouze na svaté muže a ženy římsko-katolické církve. Přesto nám právě tito poskytují tu nejpřesvědčivější ukázku zřejmě proto, že má římsko-katolická církev ve zvyku exhumovat svaté.

Jeden z nejlépe ověřených případů představuje případ svaté Kateřiny Labouré, která zemřela v Paříži roku 1876. Její tělo leželo v kryptě kaple nerušeno šedesát sedm let do března roku 1943, kdy bylo v rámci příprav na její blahořečení exhumováno. Ohromený chirurg, který byl přítomen exhumaci, vyprávěl, že její paže a nohy byly dokonale ohebné a svaly zachovány tak, jako by zemřela právě teď.

Tato francouzská svatá představuje jen jednu z mnoha křesťanských náboženských postav, které byly během dvacátého století exhumovány, a zjistilo se, že jsou neporušeny. Další jsou kupříkladu blahoslavená Paula Frasinettiová, blahoslavená Maria Assunta Paulotová, svatý Jean Vianney nebo svatá Bernadeta Soubirousová. Svatý Charbal Maklouf, jehož ostatky jsou uchovány v klášteře svatého Mara Annayi v Libanonu, představuje velmi pozoruhodný případ. Když zemřel, obklopilo jeho hrob po pohřbu v roce 1899 světlo, které svítilo po dobu 48 dnů. Po první exhumaci v roce 1937 se zjistilo, že je dokonale uchován navzdory častým dešťům, které způsobily, že tělo vlastně plavalo v blátě. Byl pak znovu pohřben a až do roku 1950 zůstal v zemi. Tehdy si poutníci, kteří zavítali do svatyně, všimli, že z hrobky prosakuje nějaká tekutina. Při druhé exhumaci bylo tělo opět neporušeno, jeho šaty byly ale hustě potřísněny krví.

Lidem racionálně uvažujícím se takové příběhy špatně čtou. Existují však zvláštní síly, o nichž víme jen velmi málo?

Zvláštní obrazy, které pláčou a krvácejí

Existuje celá řada zázraků, které pro nás představují hádanku. Je obtížné kupříkladu vysvětlit případy, kdy náboženské obrazy a ikony pláčou a krvácejí. Přestože byly některé z těchto případů označeny za podvod, některé jsou těžko vysvětlitelné.

V srpnu roku 1953 si žena jménem Antonietta Janusová, žijící v Syrakusách na Sicílii, povšimla, že sádrová socha Panny Marie s děťátkem pláče. Zpráva o tom se rychle rozšířila a vyvolala náboženskou hysterii po celém ostrově. Místní představitelé církve byli poněkud zaskočeni a rozhodli se prošetřit, co je na tom pravdy. Byl proveden rozbor vzorku slz a zjistilo se, že se nedají od skutečných lidských slz rozeznat. Pak církev zázrak uznala a vystavěla svatyni, v níž sochu dodnes obdivují poutníci.

Jelikož se dnes vyrábějí brečící panenky ve velkém, dá se takový zázrak zcela jistě snadno zfalšovat. Je však mnohem obtížnější použít při takovém podvodu skutečné slzy.

Také krvácejících obrazů existuje velké množství. Jednoduše se děje něco velmi zvláštního – ale co to opravdu způsobuje?

Témata článku

Doporučujeme