Dhuoda – autorka výchovné příručky z 9. století musela být mimořádnou ženou

Dhuodino pojednání

Dhuodino jméno znalo totiž dlouho jen několik specialistů na raný středověk, pak však byla její Příručka po mého syna (u nás Příručka pro syna: Ideální portrét šlechtice karolinské doby, vyd. 2021) přeložena. V každém případě je to zdaleka nejstarší pojednání o výchově, neboť příručka byla vytvořena v polovině 9. století. Její dílo je nesmírně vzácné svědectví o způsobu myšlení a kulturní úrovni v 9. století, ve století pro nás v podstatě stále málo známém.

Dhuodina rodina

Dhuoda pocházela ze vznešené rodiny. Když psala své pojednání, bylo jí kolem čtyřiceti let a psala latinou. V roce 841, když se dala do sepisování, došlo k rozpadu císařství: proti autoritě syna Karla Velikého Ludvíka, se vzbouřili jeho synové a po jeho smrti v roce 840 pak spolu bojovali o moc.

Manžel Dhuody, Bernard Septimánský, byl v roce 844 v Toulouse popraven na základě obvinění ze zrady. Podpořil totiž Pipina Akvitánského proti Karlu Holému, jehož spojencem přitom byl. Pět let po svém otci byl v roce 849 pro zradu sťat i Dhuodin syn Vilém, také velmi nestálý v plnění svých závazků. Dhuoda ovšem během svého psaní nemohla vědět, jak tragicky skončí její manžel i starší syn. Od obou byla odloučena. Po porodu svého druhého syna už totiž nemohla Bernarda následovat při jeho neustálých přesunech. Usadila se v Uzés. Pro Dhuodu byla tedy její Příručka prostředkem spojení s manželem a dětmi. Výslovně udává, že celé dílo vytvořila sama od začátku do konce. A opravdu, přestože cituje celou řadu básníků, nacházíme v jejím díle i její vlastní básně. Tón jejího výkladu není autoritářský ani příliš okázalý, v jejím poučování není nic povýšeného („Prosím tě a skromně ti navrhuji...“, „Já, tvá matka, zcela prostá, pokud jde o nepatrnost mého rozumu...“).

Dílo

Co považovala za nejdůležitější? Milovat. Nejen Boha, ale všechny, aby i oni jejího syna milovali. Svá naučení neustále opírala o objasňující příběhy a historky, což odpovídalo duchu doby. Také první, čeho si při čtení Příručky všimneme, je, že s biblí zachází zcela samozřejmě jako se základem veškerého vědění, a to v míře pro nás nepředstavitelné. Odkazům, jichž používala, a o nichž věděla, že jim její šestnáctiletý syn porozumí, by dnes porozuměli snad jen v klášterech.

Mohli bychom si myslet, že bude rozvádět výstrahy před hříchy, kupodivu ale moralizující část zaujímá v jejím díle jen málo místa. Dhuodiny rady nejsou o tom, čeho se vystříhat, ale co dělat, a to především: číst a modlit se. K tomu, aby měl syn stále na mysli zásady a ideje, které jsou v Dhuodiných očích důležité, užívá zvláštního prostředku: jakési symbolické, velice zvláštní aritmetiky – tato věda o číslech byla ve své době velmi oblíbená. Tak číslice 3 připomíná Nejsvětější Trojici a tři ctnosti: Víru, Naději a Lásku. A tak dále.

Z textu můžeme dále pochopit, že je odloučena od svého manžela a svých dětí kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu a také kvůli nebezpečí, které však neupřesňuje. Závěrem sama pro sebe vytvořila epitaf.

Důležitost Písma ve středověkých textech

Jakkoliv je při psaní skromná, jeví se nám jako neobyčejně vzdělaná žena. Její znalost Písma však není typická pouze pro Dhuodu, až do konce středověku se budou v kázáních, rozmluvách, v celé literární tvorbě veršované i prozaické, podobně hojně vyskytovat narážky na Nový i Starý zákon. V období mezi 6. a 15. stoletím na Západě nevznikl téměř žádný text, k němuž bychom mohli přistupovat a porozumět mu bez znalosti Písma jako klíče.

Problémy s překladem

Ale mýlili bychom se, kdybychom předpokládali, že Dhuoda nic jiného kromě bible nečetla. Znala svatého Augustina a Řehoře Velikého, Isidora Sevillského a mnohé další. Navíc – svůj text protkávala výrazy z řečtiny i z hebrejštiny (a nejednou tak způsobila problémy překladatelům).

Odkaz Dhuody

Víme, že syn Vilém, kterému odkázala své dílo, porušil stejně jako jeho otec svoji přísahu věrnosti, pokusil se vztáhnout ruku na španělskou marku a zmocnit se Barcelony – a byl popraven v necelých čtyřiadvaceti letech. Oproti tomu před mladším synem Bernardem byla delší kariéra. Pravděpodobně to byl Bernard Plantevelue, otec dalšího Viléma, který vstoupil do historie pod jménem Vilém Pobožný. Díky němu bylo v roce 910 založeno opatství v Cluny. A tak, přestože Dhuodina Příručka neprospěla jejímu synovi, zdá se, že rady své babičky uvedl do praxe její vnuk. Proslulé opatství, které poznamenalo na Západě začátek řeholní reformy, tak vlastně vděčí za své zrození i vlivu ženy.

Témata článku