Počasí na letošním ročníku Military Death March prověřilo vůli účastníků

Military Death March má tři kategorie. Absolvování pochodu v hlavní kategorii EXTREME napovídá, že to nebude nic jednoduchého. „Tato hlavní kategorie nabízí zcela jiný pohled na dosud pořádané pochody na našem území. Jako první od roku 2013 nabízí start v nočních hodinách a možnost volby vlastní trasy. Je na každém účastníkovi jakou trasu a strategii zvolí, důležité je pouze projít všemi kontrolními stanovišti ve stanoveném čase. Nejkratší měřená délka této kategorie je sedmdesát pět kilometrů. Tuto trasu je nutné ujít v časovém limitu dvacet čtyři hodin od oficiálního zahájení pochodu. Každý účastník (skupina) si rovněž určí, zda trasu ujde v kuse nebo ve stanoveném časovém limitu využije možnost spánku,“ píší organizátoři na webu pochodu.

Kategorie WALKING (35 kilometrů) nabízí možnost participace při uctívání obětí pochodu smrti konaných během 2. světové války. Tato kategorie podle organizátorů svoji trasou nepatří mezi obtížné. Vybrat si je možné i krátkou trasu v kategorii SYMBOLIC (12 kilometrů). Tato trasa je celá označená a zvládne ji podle organizátorů opravdu každý. (zdroj: militarydeathmarch.com)

Jiří Gabriel Kalima: Letošní rok byl hodně únavný a náročný

Jiří Gabriel Kalima šel letos v kategorii EXTREME (75 kilometrů), a to již po sedmé. Mezitím byl dvakrát v kategorii WALKING (35 kilometrů). „Když jsem viděl první ročník Military Death March, říkal jsem si, že bych to v životě nešel. Letošní rok byl ale hodně únavný a náročný. Jednu třetinu cesty pršelo. Pak sněžilo. Při příchodu do Volar jsem se snažil zahlédnout další trasu (Bobík a Boubín), ale nebyla vidět v mlze a sněhu,“ začíná své vyprávění Jiří Gabriel Kalima.

Jak dále uvedl, chtělo to hodně přemáhání jít dál. „Zvláště, když jsem potkával ty, kteří šli obráceně (já šel nejdříve směr Husinec Volary) a říkali, že je tam patnáct centimetrů sněhu. Byla zima, sněžilo, únava se začínala podepisovat a měl jsem před sebou ještě asi polovinu trasy. Přesto jsem šel. Potkával jsem pár lidí, některé jen pozdravil, s jinými ušel kousek cesty,“ nastínil Jiří Gabriel.

Letošní rok zvládl 75 kilometrů za 16 hodin a 15 minut, 33 hodin nespal, zhubl 3 kilogramy a pak spal 15 hodin. „Myslím, že nebýt toho, že jsem měl vnitřní motivaci vyčistit především hlavu, tak bych to letos neušel. Děkuji za podporu přátelům a precizně uspořádanou akci organizátorům,“ dodal závěrem.

Tandem Zdeněk Krejsa a Jakub Imbera: A pak jdete. Kroky nepočítáte

Zdeněk Krejsa se v letošním roce účastnil po deváté, Jakub Imbera šel po třetí, z toho dvakrát v kategorii EXTREME a jednou v kategorii WALKING. Oba účastníci se rozhodli mít na cestu parťáka, takže cestu v kategorii EXTREME (75 kilometrů) absolvovali ve dvou. Pocity z průběhu pochodu mají prý totožné. Slova se tedy ujal Zdeněk Krejsa.

„Pokaždé, když stojím na startu pochodu, říkám si, že je neuvěřitelné, kolik lidí se každoročně zapojuje, aby symbolicky uctilo památku žen, obětí pochodu smrti, který šel přes naše území. Vybavuji si často vyprávění pamětníků, se kterými jsem měl možnost se osobně setkat a znovu si uvědomuji, jak se máme dobře. Jdeme na pochod, ale jsme vybaveni – kvalitním oblečením a obuví, máme sebou zásobu jídla, pití.. Máme možnost využít připravené zázemí a dočerpat potřebné, máme možnost kdykoliv to vzdát a pochod ukončit. A věřte, že to cestou napadne většinu účastníků, zejména když se počasí vydaří jako letos,“ rozvedl vlastně samotnou myšlenku pochodu Zdeněk.

Letos si s účastníky pohrávalo počasí. Jak Zdeněk uvedl, zažili od lijáku, přes silný vítr, sněhovou vánici až desítky centimetrů nového sněhu na Boubíně. „A pak jdete. Kroky nepočítáte. Nedíváte se před sebe, protože další kopec pro vás znamená další vypětí sil. A to jsou ty momenty, kdy se mi v hlavě znovu promítají ony příběhy pamětníků. Příběhy, které ve mně mobilizují síly a jdu dál. Chci. Musím. Protože chci uctít památku těch, kteří neměli to štěstí, jako potkalo nás a nešli tuto cestu zcela svobodně,“ konstatuje Zdeněk.

Jak dále uvedl, někomu vyhovuje jít sám, chce být pouze ze svými myšlenkami. „Já potřebuji parťáka, se kterým se společně podporujeme a dodáváme si sílu k dalším kilometrům. Přesto často mlčíte a jste se svými myšlenkami, ale víte, že vedle někdo je, kdo vám pomůže, když bude potřeba,“ zdůraznil Zdeněk.

Letošní, pro něj devátý pochod, byl  pro něj asi jeden z nejnáročnějších. „Přesto se mi díky parťákovi podařilo dostat se až do cíle, převzít si certifikát a zaslouženou medaili. Díky jemu a také díky organizátorům za přípravu zázemí a všeho s pochodem spojeného,“ dodává Zdeněk.

Doporučujeme