Pověst o Bruncvíkovi přisuzuje lvu hrdinský původ
Existuje stará pověst o bájném knížeti Bruncvíkovi, který se vydal do světa, aby získal do svého erbu lva – na rozdíl od svého otce, který měl ve znaku pouze orla. Na svých cestách zachránil lva ze spárů devítihlavé saně a přivedl ho s sebou domů. Lidé si zvíře oblíbili, a tak jej Bruncvík nechal vyobrazit na všech městských branách i knížecích korouhvích.
Heraldici ukazují, jak se zvíře dostalo na štít
Ve skutečnosti se lev do českého znaku dostal jinou cestou. Pověst ale správně zmiňuje, že původním znakem Přemyslovců byla orlice – tzv. orlice svatováclavská či plamenná, protože bývala obklopena červenými plameny.
Lev i orel byli nejoblíbenějšími heraldickými zvířaty. Orel jako král ptáků a lev jako král zvířat zosobňovali ideály rytířství: odvahu, sílu a hrdost. V heraldice jsou oba zobrazováni v bojovné póze – s otevřenou tlamou, vyceněnými zuby a drápy.
Historikové datují příchod lva do 12. století
Podle Dalimilovy kroniky dostal kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.) lva do znaku jako odměnu od císaře Fridricha Barbarossy za pomoc v tažení proti severoitalským městům v roce 1158. Tuto verzi podporují i české denáry ze 12. století s vyobrazením korunovaného lva.
Za vlády Přemysla Otakara I. byl znak „vylepšen“ – lev získal druhý ocas. Od té doby se český lev zobrazoval jako dvouocasý. Jiní badatelé se ale přiklánějí k tomu, že k přijetí lva do znaku došlo až za tohoto panovníka – nejstarší doložené vyobrazení se totiž nachází na pečeti jeho bratra Vladislava Jindřicha.
Královská zvířata se zobrazovala společně
Po určitou dobu se přemyslovská orlice i dvouocasý lev objevovali vedle sebe. První barevné vyobrazení dvouocasého lva pochází z pasionálu abatyše Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II., z let 1313–1321. Je zde znázorněn bílý lev s korunkou na hlavě v červeném poli – právě tato podoba přetrvala po celá staletí. Během 13. a 14. století se lev postupně stal hlavním výsostným znakem českého království.
Panovníci spojovali znaky a posilovali jednotu
Na přelomu 15. a 16. století, za vlády Jagellonců, se lev objevoval ve čtvrceném štítu spolu se znaky Uherského království – tedy se čtyřmi stříbrnými pruhy na červeném poli.
Za Habsburků, kdy české země spadaly pod rakouskou monarchii, byl český lev umístěn do „srdečního štítu“ uprostřed dvouhlavého orla – císařského znaku. Tato verze se používala především v českých zemích jako erb Království českého.
První republika dala lvu nový význam
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl přijat zákon, který roku 1920 zavedl tři nové státní znaky: velký, střední a malý.
Velký znak nesli dva zlatí dvouocasí lvi s korunkou, stojící na lipových větvích se stuhou s heslem „Pravda vítězí“. Mezi nimi byl složený znak – vpředu český lev, vzadu sedm polí se znaky zemí republiky (včetně Slovenska, Podkarpatské Rusi, Moravy, Slezska a dalších).
Střední znak byl podobný, ale bez spodní řady tří znaků a bez podpůrných lvích figur. Malý státní znak měl v červeném štítu stříbrného dvouocasého lva se zlatými drápy, jazykem a korunou, na jeho prsou se nacházel znak Slovenska.
Dvouocasý lev sloužil státu až do roku 1960
Malý znak se stal nejpoužívanějším symbolem republiky. S výjimkou období druhé světové války se používal oficiálně až do roku 1960. Právě tímto rokem se uzavírá jedna dlouhá kapitola vývoje českého státního znaku – neboť od následujícího období (socialistického Československa) se státní symboly změnily v duchu nové ideologie.
Rok 1960 tak představuje symbolickou hranici mezi tradiční heraldikou a novou érou, v níž se lev sice zachoval, ale ve zcela jiné stylizaci – a s novým výkladem své symboliky.
