Budují vesnici na nepřístupném místě
Takováto skála by díky svému úžasnému výhledu mohla být proslulá i bez legend. Co se ale muselo stát tak hrozného, aby místní obyvatelé opustili tak úchvatné místo? A proč vůbec předtím budovali vesnici tak podivnou – posazenou více než tisíc metrů nad mořem, vzdálenou hodinu chůze po strmé pěšině od nejbližší další osady? To zůstává neobjasněno. Jisté je pouze to, že Rocca Sparvièra existovala přinejmenším od 12. století.
Rozrůstají se a staví hrad
Asi o sto let později zdejší sčítání lidu evidovalo jeden kostel a 150 obyvatel. Zda už tehdy stál hrad, není známo – názory historiků se různí. Jeho existence je však doložena od 14. století díky lenní smlouvě uzavřené na jméno pana Marquesana, který léno získal za sedm set zlatých. Jak roky plynuly, vesnice se postupně rozrůstala a dosáhla dokonce počtu tří set obyvatel.
Čelí moru, hladomoru i rozkladu moci
Na počátku 15. století se ale všechno pokazilo. Už tak malá políčka zničil nálet kobylek, což vedlo k několikaleté nouzi o potraviny. Následoval téměř ďábelský sled událostí – morové epidemie, rozpad různých spojenectví, a tím i ztráta bezpečí. A ke všemu přišla zkáza i pro místního pána. Roku 1564 udeřilo první zemětřesení, které zničilo část domů. Po dalších otřesech v letech 1612 a 1723 byla vesnice prakticky v troskách. V roce 1723 se z ruin nakonec odstěhoval i kněz, který zde jako poslední vzdoroval samotě a zmaru.
Připomínají prokletý Štědrý večer
Byly to skutečně jen přírodní katastrofy? Místní vypravěči tomu nevěří. Dodnes připomínají hrůzný Štědrý večer roku 1357. Královna Johana Neapolská byla tehdy hostem svého vazala a na sváteční noc se vydala na půlnoční mši do sousedního městečka Coaraze.
Nalézá své děti mrtvé na stole
Jenže s Johanou, která byla poprvé provdána už v osmi letech, ve dvaceti ovdověla a poté se ještě třikrát vdala, nikdy nic neprobíhalo hladce. Měla mnoho nepřátel – a to dokonce i ve vlastní rodině. Když se po mši vrátila zpět do Rocca Sparvièra, čekalo ji cosi nepředstavitelného: její dvě děti ležely mrtvé na stole, jako by jejich těla měla být přichystána ke strašlivé hostině.
Podpaluje hrad a přísahá pomstu
Johana, zmítaná bolestí a vztekem, vesnici následujícího dne opustila. Než však odešla, podpálila hrad a prý přísahala, že nadejde den, kdy na této skále už nezapěje ani kohout, ani slepice.
Dějiny ustupují legendě
Je pravda, že doklady o Johaniných pobytech a dobrodružstvích v Provence zpochybňují celou chronologii příběhu. Ale vyprahlost půdy a nestabilita hory jako by nakonec daly za pravdu legendě. Na skalnatém svahu skutečně zůstaly jen zlověstné ruiny.
