Zrodil se architektonický zázrak
Impozantní „dům mrtvých“ na pahorku nad irskou řekou Boyne existoval dávno před vznikem řeckých Mykén nebo pyramid v Gíze. Kopcovou hrobku Newgrange, asi 30 kilometrů severně od Dublinu, lze označit za největší architektonický div pravěku. Stavba vznikla kolem roku 3200 př. Kr., při její výstavbě muselo být přemístěno dvě stě tisíc tun kamení. Fascinující je, že v jediný den roku – o zimním slunovratu 21. prosince – ozáří hrobovou komoru jasný sluneční paprsek na 17 minut.
Začala se odhalovat pravda o mystickém srdci Irska
Newgrange byla po staletí považována za přírodní pahorek. Skutečnost, že jde o kamenný památník, byla odhalena až roku 1690, ale dlouho lákala jen ojedinělé návštěvníky. Teprve v roce 1960 začal profesor Michael J. O´Kelly se svým týmem z univerzity v Corku s vykopávkami a restaurátorskými pracemi. V kamenných korytech hrobky našli vedle lidských kostí také pozůstatky šperků a kultovních předmětů.
Zkoumali kamennou konstrukci a její tajemné symboly
Třiačtyřicet vertikálních kamenných kvádrů tvoří dvacet metrů dlouhou úzkou chodbu, která vede do hlubin pahorku a končí třemi komorami. Do kamenů jsou vyryty podivné znaky – hadovité a klikaté čáry, dvojité spirály a geometrické symboly. Kvádry jsou pevně spojeny a odvodňovací žlaby udržují vnitřek suchý a stabilní. Mrtvoly zde uložené zůstaly nedotčeny po tisíciletí.
Kdo zde byl pohřben?
Nikdo neví, kdo byli lidé pochovaní tak výjimečným způsobem. Nemuseli to být králové, kněží nebo kmenoví náčelníci. Možná šlo o osoby obdařené prorockými nebo léčitelskými schopnostmi, uzavřené v temnotě a čekající na brzké vzkříšení.
Archeologové přišli na světlo zimního slunovratu
To, že hrobovou komoru ozáří světlo jen jednou do roka, objevili O´Kelly a jeho tým náhodou. Narazili nad vchodem na pravoúhlou štěrbinu, napůl uzavřenou blokem kamene, který sloužil zřejmě jako šoupátko. Rýhy v křemeni ukazovaly, že se pohybovalo často. Když jej otevřeli, vznikl úzký otvor nad pětitunovou deskou – rozhodně příliš úzký pro lidský průchod.
Archeologové si vzpomněli na staré historky vesničanů, že 21. prosince dopadá do hrobky světlo. V roce 1967 se skutečně dočkali: paprsek, zpočátku jen tenký jako tužka, se rozšířil do patnácticentimetrového pásu a odrážel se od podlahy tak, že plně osvětlil hrobovou komoru. Jak slunce putovalo dále, paprsek se zúžil a zavládla opět úplná tma. Smysl tohoto zařízení zůstává dodnes záhadou – možná nasávaly duše zemřelých energii, možná stoupaly vzhůru se slunečními paprsky.
Tajemství je chráněno pro budoucnost
Hrobka je natolik neobyčejná, že musela být chráněna. Vnější stěny a chodba byly zpevněny ocelobetonem, takže komplex působí se svým zakulacením a zarostlou kupolí jako muzeum z 20. století. Každoročně sem přicházejí tisíce turistů, ale spatřit světlo o zimním slunovratu mohou jen vybraní hosté.


