Obecně dnes platí, že obchod vítězí nad prvovýrobou. Obchod, zejména nadnárodní obchodní řetězce, má lepší podmínky pro optimalizaci zisku, stlačování výkupních cen a navyšování prodejních cen. Zejména menší zemědělské podniky mají špatnou vyjednávací pozici v jednání s velkými obchodními organizacemi. Maloobchod se rychle koncentruje do velkých řetězců, které vyžadují od dodavatelů celoroční zásobování ve standardní kvalitě. Zemědělské podniky v EU musí vyhovovat nárokům předpisů týkajících se použití pesticidů, hnojiv, hormonů, antibiotik atd. Pro dovozce jsou deklarovány stejné nároky, ale není zdaleka tak striktně prováděna kontrola.
Růst cen vstupů
Zemědělské a potravinářské podniky ohrožuje růst cen vstupů, zejména energií, hnojiv, služeb, osobních nákladů, potravináře také rostoucí ceny surovin. Řada podniků je ohrožena zánikem, některé již podlehly. Nejvíce trpí podniky s vysokými energetickými nároky, jako jsou pekárny, ale také drůbežárny, vepříny atd. Růst nákladů na energie mění spotřební koš, klesá kupní síla obyvatel a mění se konzumní návyky přechodem na lacinější zboží. To se na druhé straně málo dotýká osob s nejvyššími příjmy, takže odbyt například dražších vín neklesá ani při růstu cen. Současně roste poptávka po laciném zboží. Spotřeba tzv. „bioproduktů“ neroste tak, jak se předpokládalo, a už vůbec ne v míře, která by odpovídala voluntaristicky stanovenému cíli dosáhnout do roku 2030 bioprodukci na 25 % zemědělské půdy. Objevuje se bizarní snaha vyrovnávat vysoké ceny „bioproduktů“ dotacemi. To by vedlo k další nesmyslné deformaci cen. Aniž bychom byli fanatickými stoupenci „volného trhu bez přívlastků“, nelze souhlasit s odtržením cen od nákladů. Některé ceny, například hnojiv, souvisí s válkou na Ukrajině nejen proto, že jde o energeticky náročnou výrobu, ale také proto, že se hnojiva ve značné míře dovážela z Ruska, Běloruska a Ukrajiny a jejich dovoz podléhá sankcím.
Mohlo by vás zajímat
Hodně se hovoří o nedostatku obilovin na světovém trhu v důsledku války na Ukrajině a o omezených možnostech vývozu zejména námořní dopravou (železniční a automobilová ji nemůže kapacitou nahradit). Ve skutečnosti se tento deficit podílí jen několika procenty na světové bilanci. Daleko vyšší podíl mají důsledky sucha v USA, Kanadě, v jihozápadní Evropě a jinde. Růst produkce v Rusku nemůže světový deficit nahradit. Hlavními vývozci z Ukrajiny jsou nadnárodní koncerny, které na Ukrajině ovládají celou třetinu orné půdy. Z dosavadních vývozů z Ukrajiny směřovalo více než 90 % do evropských zemí, a nikoli na hladovějící Blízký východ, jak se deklarovalo. Jde tedy především o záchranu zisků nadnárodních společností.
Zátěž Zelenou dohodou
Někteří ekonomové vyslovovali předpoklad, že v nastalé situaci prohlubující se krize bude Evropská unie muset změnit své priority a ustoupit od projektovaných cílů „Zeleného údělu“. Tento odhad vypovídá o neznalosti prostředí. Vysoký podíl poslanců Evropského parlamentu jsou fanatici, kteří se nenechají ovlivňovat reálnou situací a vážnými hrozbami. Evropská komise je sbor jmenovaných úředníků, kteří plní zadané úkoly, dokud nedostanou jiné, což v rigidním prostředí EU trvá velmi dlouho. Evropská rada je sice složena z představitelů jednotlivých zemí, kteří mají sice konkrétní odpovědnost, ale jsou zástupci vítězných stran a hnutí často zastávajících extrémní pozice. Dostatečně rychlá změna kurzu je tedy zcela nepravděpodobná, jakkoli by byla velmi žádoucí. Jestliže totiž údajně jen 4–5 % klimatických změn je způsobeno lidskou činností a jen ty by bylo možné ovlivnit změnou lidské činnosti a EU se podílí na produkci skleníkových plynů 8–9 % ze všech částí světa a s obrovskými oběťmi na hospodářství a sociálních důsledcích míní snížit produkci skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, když současně velcí znečišťovatelé v zemích, kam byla přesunuta ekologicky závadná výroba, zvýšili za posledních deset let produkci skleníkových plynů o 17 %, pak oběti, které přinesou občané EU, nepovedou k žádnému zaznamenatelnému zlepšení klimatu. Na „klimatické konferenci“ v Glasgow, jíž jsem se vloni zúčastnil, slibovaly delegace z celého světa mimo EU, že se k iniciativě EU připojí „až někdy“. Tvrzení fanatiků, že se připojí, protože prostě pocítí nutnost, se ukázalo jako nesmyslné. Ke klimatickým změnám ale opravdu reálně dochází a je nutné na ně reagovat. Nikoli ovšem zákazem fosilních paliv a přechodem na elektromobilitu, na „udržitelné zemědělství“, přechodem na „rostlinnější stravu“ atd.
Vymírání venkova
Velkým celoevropským problémem zemědělství je nedostatek pracovních sil, stárnutí zemědělců, vylidňování venkova a nezájem mladých lidí o práci v zemědělství. Nižší příjmy na venkově jsou sice částečně kompenzovány nižšími životními náklady, ale to nestačí. Podle statistik připadá v EU na jednoho pracovníka v zemědělství ve věku pod 35 let 5 pracovníků nad 65 let. Mladí lidé nemají zájem přebírat soukromé zemědělské podniky od rodičů a dávají přednost příjemnějšímu životu ve městech. Dochází k tzv. opouštění půdy, zejména v odlehlejších oblastech, na ostrovech a v horách. Situace sice není v ČR nejhorší, ale i zde je vážná. Zemědělci v EU mají vysokou sebevražednost, ne však až takovou jako v USA.
Potravinová bezpečnost
V EU oficiálně dominuje představa, že budoucností je tzv. „udržitelné zemědělství“, které má fungovat na malých rodinných farmách hospodařících ekologicky. Takové podniky jsou také zvýšeně podporovány (v ČR extrémně). Právě taková hospodářství ale pochopitelně nemohou dosahovat potřebné efektivity. Mohou se uplatnit jako lokální dodavatelé v místech mimo konkurenci obchodních řetězců, nebo při produkci specifických produktů, které se nevyplácí produkovat ve velkém.
Umělé snižování zemědělské produkce v EU pod záminkou boje za zdravé životní prostředí a zdravý životní styl (podle různých odhadů celkově o 12–25 %) samozřejmě vede k růstu dovozů k radosti obchodníků, neboť likvidace domácí konkurence dává prostor k dovozu krmiv a potravin z mimounijních oblastí, které jsou méně zatíženy nároky na kvalitu (obsah škodlivin, dodržování technologií, „blahobyt zvířat“ atd.) a také nároky na sociální zabezpečení pracovníků. Proto není překvapující, jak intenzivně se prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza bránil možnostem posílení českého zemědělství, a tím snižování dovozu.
Je ovšem nutné si uvědomit, že potraviny jsou strategickou komoditou zvláště v dobách nestability, jakou v současné době prožíváme. Potravinová bezpečnost, tedy podpora domácí produkce, musí být pro naše zemědělství a potravinářství do budoucna klíčovým pojmem. Uvidíme, nakolik lze očekávat zlepšení od zákona o významné tržní síle, který by měl omezit zneužívání dominantního postavení obchodních řetězců ve vztahu k zemědělcům a potravinářům.
Pro více informací klikněte ZDE.
MUDr. Ivan David, CSc.
poslanec Evropského parlamentu za SPD,
člen frakce Identita a demokracie, člen
Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova
