Les, který se změnil v plechové peklo. Příběh keňské Kibery, největšího slumu Afriky

Místo, které se odmítá nechat zmapovat

Podrobný plán této keňské aglomerace byste hledali marně. Kartografové o ní vědí tak málo, že ji raději přehlížejí. Jak ostatně změřit prostor, který je neustále v pohybu, postrádá jakoukoli administrativu a navíc je považován za nebezpečný? A k čemu by vlastně byla mapa slumu – byť i toho největšího v Africe?

Z lesa zbylo jen jméno

Ani samotný název nenapovídá skutečnosti. V núbijštině znamená Kibera „les“, ale zeleň tu dnes téměř nenajdete. Pojmenování pochází z doby před více než sto lety, kdy byly núbijským vojákům z koloniálních jednotek Britského impéria přiděleny zalesněné pozemky poblíž Nairobi.
Ještě na počátku šedesátých let 20. století byla situace relativně stabilní: na 256 hektarech žilo zhruba pět tisíc lidí. O dvacet let později už jich bylo desetkrát víc – a s masivním stěhováním obyvatel z venkova začala Kibera nekontrolovatelně bobtnat. Od devadesátých let se počet obyvatel každých deset let zhruba zdvojnásobuje. Stromy jednoduše musely ustoupit lidem.

Existuje tu jen přehuštěný svět bez pravidel

Nikde jinde na světě nežije tolik lidí na tak malém prostoru: více než tři sta tisíc osob na kilometr čtvereční, téměř deset lidí v jediné místnosti. Pitná voda je nespolehlivá, sanitární zařízení vzácná a kriminalita vysoká.
Slumy fungují jako země nikoho – právně neexistují, přesto v nich pulzuje život. Pod střechami z plechu se rozvinula překvapivě dynamická stínová ekonomika. Nechybějí pekaři, krejčí, truhláři, drobní obchodníci ani mobilní telefony. Vedle toho se tu ale daří i vydírání, překupnictví, etnickým střetům a vyřizování politických či mafiánských účtů.

Denně riskují život, aby si vydělali

Každé ráno za úsvitu opouští tisíce obyvatel to, co lze jen stěží nazvat domovem, a míří za prací do Nairobi. Nejkratší cestou je železnice, která slumem prochází. Po štěrku denně pochodují davy lidí – a večer se stejná scéna opakuje v opačném směru.
S únavou a šerem ale přichází i smrt. Lokomotivy tu často zabíjejí nepozorné chodce a tragických nehod jsou desítky ročně. Přesto se této cestě nelze vyhnout: žít v pekle je totiž překvapivě drahé.

Chudoba je výnosný byznys

Kibera je obývána nelegálně, nikdo tu nevlastní půdu oficiálně. To však nebrání místním „kmotrům“ přidělovat parcely, vybírat nájem a inkasovat zisky. Pronájem jediné místnosti stojí kolem devíti eur měsíčně – částku směšnou pro Evropana, ale drtivou pro někoho, kdo si vydělá sotva dvacet eur.
Celkový roční zisk z tohoto systému se odhaduje až na osm milionů eur.

Luxus je za plotem a nemoci jsou uvnitř

Obyvatelé slumu nemají na výběr. Jsou uvězněni mezi bídou a nájmem, který musejí platit, aby vůbec měli kde složit hlavu. O to krutější je kontrast s okolím: z obou stran Kiberu lemují komfortní domy a zelené plochy.
Na severním okraji se rozprostírá golfové hřiště Royal Nairobi Golf Clubu – prostor, kam by se vešlo nejméně sto padesát tisíc lidí. Zdravotní situace v Kibeře je katastrofální: AIDS, prostituce a infekční nemoci tu dosahují extrémních hodnot. Paradoxně právě to přitahuje špičkové lékaře a kliniky.

Když se neviditelné město začne rýsovat

Naděje přichází alespoň z kartografického hlediska. Iniciativa Map Kibera Project, založená italským vědcem ve spolupráci s místními obyvateli a keňskými akademiky, začala slum systematicky mapovat.
Zdokumentovala počet obyvatel, zdravotní situaci i základní potřeby. Vychází z jednoduché myšlenky: problém, který je vidět, lze alespoň pojmenovat – a snad jednou i řešit. Zda se díky mapám otevře Kibeře lepší budoucnost, zůstává otázkou. Ale poprvé po desetiletích už alespoň není úplně neviditelná.

Kibera je zkrátka připomínkou toho, že moderní svět má slepá místa. Že existují města bez map, lidé bez práv a životy bez jistot…

Doporučujeme