Dům číslo sedmnáct v Edinburghu: Muselo se zde odehrát cosi děsivého, na co nikdo nepřišel, neboť se buď pomátl nebo přímo zemřel hrůzou

Zvláštní obyvatel a zvláštní dům

Muselo na něm být cosi zvláštního: byl prý hezký a dobře stavěný, ale žil sám v domě o deseti pokojích a nikdo jej nikdy nenavštěvoval. Pouze dvakrát týdně přicházela uklízečka, přinesla mu zásoby jídla a dala do pořádku, co bylo třeba. Když zemřel, zavřela uklízečka na zástrčku všechna okna a na dva západy přední i zadní vchod. Tak zůstal dům po mnoho let – prázdný a zanedbávaný.

Čas však plynul a začalo se leccos povídat. Dům číslo sedmnáct údajně už není prázdný! Nikdo sice neviděl toho, kdo v něm bydlel, ale obyvatelé čísla 16 a 18 odtamtud slýchali různé zvuky. Kolem půlnoci bylo přes zdi slyšet lidské hlasy. Ale nikdy nebylo nikoho vidět a okny nepronikalo žádné světlo. Začalo se šuškat, že dům je začarovaný, ale nic dalšího se nedělo a po generaci se na to podezření o řádění duchů zapomnělo. Do čísla 16 i 18 se nastěhovali noví obyvatelé, ale dům s číslem 17 zůstával prázdný a ponechaný osudu. A tak tomu bylo až do prvních let první světové války.

Penzion

V tu dobu se dům stal dějištěm rušné činnosti, kdy zedníci, instalatéři, pokrývači, malíři a truhláři vraceli domu bývalou slávu. Nebylo známo, kdo dům prodal, ale brzy se roznesla zpráva, že ho koupil anglický manželský pár a má v úmyslu udělat z něho penzion.

Zdálo se, že penzion prospívá, dokud nedošlo k první a hned nato k druhé záhadné události. V prvním případě slyšela pokojská z jedné ložnice lidské hlasy. Zaklepala na dveře, vešla, aby rozestlala, ale v místnosti nikdo nebyl. V druhém případě jiná pokojská také uslyšela lidské hlasy, a když vstoupila do pokoje, zjistila, že tam nikdo není, ale prohlásila, že prý cítila, že vedle ní někdo stojí. Jednalo se vždy o ten samý pokoj, proto se majitelé rozhodli, že jej nebudou zatím pronajímat.

Viděla ducha?

Koncem prosince byl ale majitel nucen tuto místnost pronajmout novomanželům, protože všechny ostatní pokoje byly obsazené. Pochopitelně si historky o záhadných hlasech nechal pro sebe – nicméně hosté hlasy slyšeli. Domnívali se, že jim byl přidělen již obsazený pokoj a z podesty zatelefonovali na vedení penzionu, aby to někdo přišel dát do pořádku. Na jejich zavolání přišla Mary Brewsterová, starší žena.

Sotva však vstoupila do místnosti, v hrůze vykřikla. Domovník se přiřítil po schodech, a když doběhl do pokoje, uviděl Mary stát ztuhlou a křečovitě svírající čelo postele. Dívala se nahoru a tvářila se jako člověk, který přišel o rozum. Přesně to se jí prý také stalo – už nikdy nepromluvila a nikomu nenaznačila, co v pokoji uviděla.

Nebezpečný experiment

V Edinburghu se zprávy rychle šíří a brzy se o této příhodě dozvěděli i univerzitní studenti, kteří projevili poněkud morbidní zvědavost. Zašli za majitelem penzionu a požádali, aby jim dovolil inkriminovaného ducha chytit. Jeden z nich, student teologie, přistupoval k problému se vší vážností. Tento uvážlivý a všemi oblíbený mladý muž jménem Andrew Muir se dohodl s majitelem na určitém plánu. Měl si opatřit dva ruční zvonky s dvěma rozdílnými tóny zvonění. V deset hodin večer měl s nimi vstoupit do místnosti. V místnosti přímo pod tímto pokojem zatím čekal majitel. Pokud by Andrew uviděl něco neobvyklého, měl zazvonit menším zvonkem s ostrým, vysokým zvukem. Kdyby se ocitl ve vážném nebezpečí a potřeboval by pomoc, měl zazvonit větším zvonkem s hlubším tónem. Takový byl jejich plán.

V určenou dobu udělali tak, jak si slíbili. Asi deset minut se nic neozývalo, najednou ale bylo slyšet první zvonek a vzápětí následovalo dunivé zvonění druhého zvonku. Majitel vyběhl po schodech a rozrazil dveře pokoje.

V kalném světle lampy se mu naskytl chmurný pohled. Statný Andrew seděl zhroucený na židli a měl ve tváři vepsánu hrůzu. Něco jej k smrti vyděsilo.

Nikdo se nedozvěděl, co v tom pokoji viděli Andrew a Mary, prokletý dům číslo 17 přestal existovat. Majitele totiž tato příhoda hluboce zasáhla a dům opustil. Dveře a okenice byly znovu pevně uzavřeny a v domě už nikdy nikdo nebydlel. Dnes z něho nic nezbylo, protože celou ulici zbourali a s tím zanikla i jakákoliv možnost přijít této nanejvýš děsivé záhadě na kloub.

Témata článku

Doporučujeme