Pohřbeni zaživa: Příběh Oumaradi – vesnice, kterou spolkla poušť

Přivolávat „doktora“ se tu nevyplácí

V některých končinách západní Afriky se „doktor“ nepřivolává. Ne proto, že by chyběl — ale protože tímto neobvyklým titulem je tu označován harmattan, studený a suchý vítr, který vane ze Sahary během celé zimy. Pustoší vesnice, vysušuje půdu a přináší s sebou jemný prach, jenž se usazuje na všem živém. Jak přesně ke své přezdívce přišel, není jisté. Možná kvůli tomu, že dokáže pročistit horký sahelský vzduch a učinit ho aspoň trochu snesitelným. Jenže tenhle „léčivý“ efekt je vykoupen krutou cenou.

Krajina se mění k nepoznání

Písek a prach, které harmattan zvedá do vzduchu, způsobují zdravotní potíže — mohou pronikat do dýchacích cest i trávicího traktu. A především pomalu dusí krajinu. Stromy slábnou, pastviny mizí a vesnice se postupně propadají do pohyblivých dun, jako by je někdo po hrstech zasypával.

Písek je zvláštní živel. Umí být idylický, když tvoří snové pláže – a umí být nemilosrdný, když se rozhodne dobývat lidská obydlí. Zatímco některé tropické ostrovy si písek nechávají za drahé peníze dovážet, jihovýchod Nigeru by ho naopak rád postrádal. Tady se ho rodí až příliš. Harmattan jej žene před sebou, vrství ho do dun a vytváří krajinu, která se mění rychleji, než stíhají reagovat její obyvatelé.

Vesnice byla pohlcena dunami

Před padesáti lety byla vesnice Oumaradi považována za ideální místo pro život — v rámci možností Sahelu. Byl tu kousek lesa, voda, pastviny. Jenže pak se krajina začala měnit. Vlny sucha oslabily vegetaci, která dříve držela půdu pohromadě. Rostoucí populace potřebovala více dřeva, a tak mizely pásy stromů, jež měly chránit před větrem. Krajina ztratila svůj přirozený štít. A vítr si toho všiml.

Dnes v místech starého Oumaradi vykukují z písku už jen zbytky zdí a větví, suché kmeny a trosky domů. Tak málo připomíná, že tu kdysi žily desítky rodin, které si byly jisté, že jejich vesnice tu obstojí. Postavily si nové domy nedaleko — ale jen na čas. Písek je neúprosně následuje.

Barchany, srpkovité duny, se totiž posouvají rychlostí až několika metrů ročně. Nezdá se to mnoho, ale během let dokážou spolknout celou vesnici. Vítr odnáší jejich špičky dopředu jako jemný prach – a bere s sebou všechno, co překáží: domy, pole, stromy.

Budují se bariéry, které vítr snadno obejde

A nejde jen o barchany. Duny se mohou skládat v dlouhých pásech připomínajících mořské vlny, nebo se mohou hnát z nečekaných stran. Občas totiž nezvaným hostem není harmattan, nýbrž jihovýchodní monzun, který přinese úplně jiné proudění a žene písek z opačných úhlů. Pak už žádná lidská bariéra nedokáže vzdorovat.

Lidé hledají řešení, zatímco písek postupuje dál

Po Oumaradi se slehla zem — doslova. A stejnému osudu čelí desítky dalších vesnic v Nigeru i sousedních státech. Agronomové, vědci i místní lidé se snaží bránit všemi dostupnými prostředky: obnovují tradiční, k půdě šetrné zemědělské postupy, staví protierozní zábrany, vytvářejí digitální simulace pohybu dun a přísně trestají nezodpovědné kácení stromů.

Jenže nic z toho nestačí, pokud se nebe nesmiluje. Pokud nepřijde déšť, který by poušti znovu vdechl život.

A tak tu lidé dál čekají – na okamžik, kdy se krajina nadechne, a oni s ní.

 

Témata článku

Doporučujeme