Jaká byla historie hradu
„Řeka Ohře na svém horním toku naráží na skálu, jež koryto jejích vod láme tak, jako se paže lomí v lokti, chce-li někoho obejmout. Protože v blízkosti odedávna vedla obchodní cesta, bylo takové místo ideální pro postavení strážního hradiště, které vybudovali Slované a pojmenovali ho Loket. Možná že to bylo už v 9. století, ale pokud jde o pojmenování, spíše k tomu došlo později, kdy tu již stálo hradiště.“ Takto květnatě popisuje vznik jména hradu Josef Pavel ve svých Pověstech českých hradů a zámků.
V první pol. 13. století za Václava I. bylo hradiště každopádně přestavěno na hrad. Jan Lucemburský zde umístil manželku Elišku Přemyslovnu se synkem – pozdější Karel IV. – ten odtud také později řídil výstavbu osady kolem teplých pramenů – Karlovy Vary. Jeho syn Václav IV. Loket zvolil za hlavní sídlo v malé válce s Ruprechtem Falckým o titul římského císaře a hlavně zahájil velkou přestavbu hradu.
Hrad byl tedy velmi významným sídlem. V 15. století jej zastavil král Zikmund Lucemburský svému kancléři Kašparu Šlikovi. Šlikové tu vládli více než 100 let a hrad byl přestavěn tak, aby byl také pohodlným bydlením (rozvod vody ze studně byl po celém areálu!). Po rodině Šliků se v 60. letech 16. století dostal do rukou pánů z Plavna, ti však nebyli dobří hospodáři a hrad se dostal do správy města, a to až do současnosti. Po třicetileté válce byl velmi poničen, na konci 18. století až do století dvacátého se z něj stalo státní vězení.
Hrad byl krátce po roce 1989 zpřístupněn veřejnosti. Zajímavá a známá je expozice porcelánu, muzeum zbraní a expozice prostorů bývalé věznice, kde je i autentická výstava útrpného práva.
Známá je pověst o zlém markraběti
Známý velký kámen z hradu je částí vůbec nejstaršího známého meteoritu na světě, který dopadl na nádvoří Lokte roku 1422. Byl to dopad více než 100 kg vážícího rozžhaveného zbytku meteoritu – tato událost samozřejmě nezůstala nepovšimnuta po celé zemi. Kámen byl rozbit, aby odhalil tajemství alchymistům a jiným mudrcům, ale neodhalil je. Dnes je tedy rozdělen na více částí, jedna je kupříkladu i v Národním muzeu v Praze. Váže se k němu pochopitelně řada pověstí – a my si povíme tu nejznámější.
V 15. století žil na hradě markrabě Vohburgský, který byl mocným a bohatým pánem, ale také bezcitným a krutým. Sužoval lid, jak jen mohl, kdo nic neměl, aby zaplatil daně, skončil v temné kobce. Slitování neměl s nikým.
Nedaleko hradu žila vdova se třemi dětmi. Zemřel jí manžel, byla nemocná a zbyly jí jen oči pro pláč. Nemohla děti sama uživit a rozhodla se vypravit za purkrabím, aby se nad ní slitoval a ušetřil ji velkých daní. Když přišla na hrad, viděla již zástup podobně prosících. Když někdo obzvláště silně prosil o smilování, drábové ho odvedli do vězení. Vdova prý vykřikla: „Máš, markrabě, srdce z kamene, kéž bys také celý zkameněl!“ Tu se k úžasu všech z nebe ozvala ohlušující rána, pak se zatmělo, všude byl prach a oheň. Když se rozplynul dým, hrabě již na ochozu nestál, ale na nádvoří byl velký kámen. Lidé byli zděšeni, ale spěchali do kostela poděkovat Bohu, že je zbavil takového pána.
