Zemřel – ale vědomí zůstalo bdělé
Do nemocnice Crumpsall Hospital v Manchesteru byl v prosinci roku 1949 přijat mladý Angličan Edmund Wilbourne, který trpěl zánětem pohrudnice. Když jej přivezli, byl už v kritickém stavu a naděje na jeho uzdravení se rychle vytrácely. Zemřel té noci – nebo si to alespoň lékaři, kteří jej ošetřovali, mysleli.
Ve skutečnosti, jež nebyla nemocničnímu personálu známa, byl stále naživu, přestože se zdálo, že jeho tělo přestalo fungovat. Jeho vědomí jednoduše vystoupilo z těla.
Vznášel se nad sebou a vše vnímal
V tomto stavu setrval nějakou dobu. Klidně se vznášel nad svojí nehybnou tělesnou schránkou a pozoroval, jak sestry připravují jeho „mrtvé“ tělo do márnice. S překvapením si povšiml, že mu sestra oholila obličej břitvou – netušil, že jde o běžnou nemocniční praxi.
Přestože tomu, co prožíval, nerozuměl, nepociťoval žádný zvláštní strach. Nemocniční záznamy ukazují, že Wilbourne musel zůstat v neobvyklém stavu mezi životem a smrtí několik hodin. Nabyl znovu vědomí až ve chvíli, kdy byla jeho „mrtvola“ uložena v márnici. Zřízenec samozřejmě omdlel, když se Wilbourne s trhnutím posadil a zavolal o pomoc.
V následujících týdnech se plně zotavil. Úmrtní zprávu si nechal zarámovat a pověsil na zeď – jako důkaz, že se mu to celé nezdálo.
Jsou popsány stovky podobných zážitků
Takové případy však nejsou ojedinělé. Lékaři po celém světě slýchali od pacientů o podobných zážitcích blízkosti smrti tak často, že přesvědčili i některé výzkumníky v oblasti paranormálních jevů. Ti dnes věří, že tyto příběhy nejsou ani sny, ani halucinace.
S tím, jak lékařská věda postupuje kupředu a nabízí stále účinnější způsoby oživování, roste i počet lidí, kteří se „vracejí“ ze stavu klinické smrti.
Shromáždil výpovědi a sestavil jejich vzorec
Kalifornský psychiatr Raymond Moody v roce 1976 vydal knihu Život po životě. Popsal v ní s překvapující podrobností vzpomínky více než stovky lidí, kteří jen o vlásek unikli smrti – například po nehodě či během operace.
Zaznamenal, že téměř všichni si velmi živě pamatují, jak opustili své tělo. Jelikož jejich zážitky mají mnoho společného, vyslovil Moody názor, že umírání může být zkušenost podobná pro všechny.
Vysvětlil, co lidé zažívají po smrti
Ve svém úvodu ke knize předložil patnáct bodů, o nichž se pacienti nejčastěji zmiňovali. Podle něj prožívání smrti často začíná nepříjemným bzučením a prudkým „pádem“ temným tunelem. Vědomí se pak ocitne mimo tělo, zpravidla několik desítek centimetrů nad ním. Lidé poté vnímají přítomnost zemřelých blízkých a setkávají se s vyšší duchovní bytostí – Světelnou bytostí (je popisována různě), která je pomocí myšlenek vede k přemýšlení o životě. Často následuje zpětný přehled jejich činů, a pak moment rozhodnutí: překročit hranici – nebo se vrátit.
Moody zároveň upozornil, že žádné dva zážitky nejsou totožné. Každý je jedinečný a žádný z pacientů neprožil všech patnáct bodů.
Platí však, že ti, kdo se dostali „dále“, byli zpravidla déle klinicky mrtví. Naopak lidé, kteří popsali jen vystoupení z těla, byli většinou „mimo“ dobu kratší než dvě minuty.
Přemýšlíme, co po smrti zůstává
Moodyho výzkum působil na mnohé lékaře příliš kontroverzně. V následujících letech se však objevili další odborníci, kteří jeho závěry podpořili. Tito psychiatři a psychologové analyzovali vlastní soubory pacientských výpovědí a zjistili, že popisy zážitků se nápadně podobají starobylému textu Tibetské knihy mrtvých. Ta přitom vznikla dávno před tím, než moderní medicína vůbec začala uvažovat o fenoménu blízkosti smrti.
Dnes mnozí stále považují smrt za naprostý konec. Ale co když je to jinak? Co když nějaká část nás – vědomí, mysl nebo duše – přežívá i ve chvíli, kdy naše tělo už nefunguje?
