Linie propojují zvláštní místa v krajině
Anglický výraz ley lines (linie spojující význačné body v krajině, domněle představující dráhu prehistorické stezky) zavedl britský podnikatel Alfred Watkins. V roce 1921 si při zkoumání map všiml, že mnohá starobylá a posvátná místa lze spojit přímkou. Později zjistil, že některé z těchto tajemných linií jsou viditelné i pouhým okem přímo v terénu. Nejkratší z nich měří přibližně tři kilometry. Spojnicemi jsou například pravěká pohřebiště, kamenné kruhy, menhiry nebo staré kostely. Watkins své poznatky shrnul ve své knize The Old Straight Track (Starodávné přímé stezky), která mu vyšla posmrtně v roce 1952.
Watkins vysvětluje linie jako staré obchodní trasy
Watkins odvodil názvy ley a ley lines od starosaského slova označujícího mýtinu či paseku. Domníval se, že jde o dávné obchodní stezky z mladší doby kamenné, které vznikaly pomocí jednoduchých metod měření a vyměřování. Časem byly tyto cesty opuštěny a v krajině po nich zůstaly jen pozoruhodné orientační body. Watkins rovněž upozorňoval, že mnohá pohanská posvátná místa byla později pokřesťanštěna, takže dnes se na jedné linii často nacházejí jak pravěké objekty, tak pozdější sakrální stavby. Jeho teorie podnítila vznik Klubu přímých stezek, jehož členové z různých částí Británie sdíleli výsledky svých regionálních pozorování.
Kritici zpochybňují smysl linií jako tras
Ne všichni ale sdíleli Watkinsovo nadšení. Podle kritiků by bylo nelogické, aby dávní lidé vedli obchodní trasy skrze kopcovitý a obtížně prostupný terén. Nabízely se proto i jiné možnosti. Už v roce 1936 spisovatelka Dion Fortune vyslovila myšlenku, že tyto linie mohly být drahami pro přenos tajemných energií. Její úvahy rozvinul o dva roky později člen klubu Arthur Lawton, který byl zároveň proutkařem – věřil, že linie lze odhalit pomocí proutku, a že představují proudy přírodní energie.
Linie se mění v cesty mimozemšťanů
Během druhé světové války činnost klubu ustala, ale v 50. letech se zájem o linie obnovil. V roce 1961 publikoval bývalý pilot Tony Wedd teorii, že linie jsou magnetické letové dráhy mimozemských civilizací. Význačné body na těchto trasách měly sloužit jako navigační orientace. Jeho myšlenky později rozvinul John Michell, autor knihy Pohled na Atlantidu (1969), který propojoval ley lines se zemskou energií, UFO i starověkou matematikou.
Nový věk oživuje staré stezky
V 60. a 70. letech se s nástupem hnutí Nový věk objevily desítky dalších teorií. Linie byly spojovány s čarami energie, psychickými zážitky a fenoménem létajících talířů. Výklad se posouval od archeologie k ezoterice. Ley lines se tak staly součástí širšího duchovního diskurzu, v němž se realita a symbolika často prolínaly.
Podobné linie nacházíme i mimo Evropu
Fenomén se brzy rozšířil i mimo Británii. Spojnice význačných bodů byly identifikovány ve Spojených státech, kde měly podobnou funkci jako posvátné stezky původních obyvatel – indiánů. V Mexiku se nabízí paralela s obrazci na planině Nazca, které rovněž sledují záhadné přímky. Ačkoli podobné prvky nacházíme po celém světě, jejich skutečný význam stále uniká přesnému vysvětlení.
Zůstává více otázek než odpovědí
Dodnes nevíme, co přesně linie spojující význačná místa znamenají. Byla by škoda, kdyby tento fenomén byl redukován pouze na spekulace a konspirační teorie, protože vychází ze skutečných historických a geografických pozorování. Právě v této rovině zůstává obrovský prostor pro další seriózní výzkum.
